UKÁZKY
ASTROGATOR
Vítejte v panoptiku knihy Astrogator.
Přehlídce slovních i obrazových výňátků z knihy, která mi leží v pomyslném šuplíku a kterou upravuju a přepisuju už dlouhých několik let. Symbolická, surrealistická (a jak jinak?) a napínavá odysea zlomenou myslí člověka na pokraji samotné existence.
Mezi vědomím a podvědomím.
Mezi fikcí a realitou.
Mezi vzpomínkou a přáním.
ACHERONTIA
"Fuj!
Co to je?
Místo měkké matrace pod sebou nahmatám ledové kachličky a neznámý hustý hlen.
Přičichnu si k němu.
Pach je tak příšerný a ostrý, div se nepozvracím.
Pokusím se vstát, ale moc dobře se mi nevede. Bolavé klouby ani rozleželé svaly nedokážu přimět k pohybu
a v obou pažích mi brní nepříjemná křeč.
Možná, že ještě pořád sním.
Jedovatý sen, kterým mě otrávila umírající můra, kterou jsem nechtíc spolknul.
Prolézá mým tělem, zanechává za sebou nepříjemný, dráždivý svrab a snaží se mi prokousat lebkou. V mysli pátrám po nezvaném hostu, zatímco mé tělo se ho pokouší vypudit jako horečku. Není tam s ní žádné světlo, jen chladivé šero. Polomrtvá můra ze sebe vypouští onu mazlavou břečku, z jejíhož zápachu mě štípou oči. Prosakuje mi póry místo potu a zalévá mé otupělé nohy.
V šeru mé mozkové kůry se rozzáří třpytivá, rubínová opona. Rozhrnu ji a za ní najdu prázdné pódium. Diváci mlčí, světla nesvítí. Pod prkny šeptá suflér. Nerozumím mu ani slovo, nevím, ke komu promlouvá. Ke mně nebo k někomu cizímu? Na scéně totiž nestojí žádní herci, zůstal jsem tam jenom já. Rozhlížím se a nevím, co mám dělat. Pokouším se proniknout do děje hry jednoho herce.
Hry mozkomíšní můry, která poletuje v temnotě mé mysli, a já slyším pouze děsivý šum jejích křídel."
KARCER
"Kdysi jsem rybařil.
Vzpomínám si.
Nejdřív jsem chodil do kroužku. Moc mě nebavil, ale naučil jsem se v něm vše, co jsem potřeboval. Když jsem byl starší, každou neděli jsem vyjížděl mimo město. K jednomu potůčku u jedlového lesa.
Vůní horského pramene prostoupí nádech jedličí.
Zbožňoval jsem stát po kolena ponořený v proudu řeky
a muškařit. Nikdy jsem moc ryb nechytil a pokaždé jsem je pustil zpátky. Nešlo mi o úlovek, ale o svobodu, kterou jsem v řece cítil. Jakmile jsem v ní jednou stál, splynuly jsme v jedno.
Člověk je ze sedmdesáti procent tvořen vodou.
A v každém proudu vyvěrajícím z hlubin světa,
v každičké vlnce klestící si cestu životem, se moje voda jednoduše smíchala s vodou země. Přímo jsem se účastnil jediného velkého toku. Nekoukal jsem na něj
z břehu, nesnažil jsem se ho zkrotit, omýt se jím nebo uhasit žízeň.
Byl jsem součástí všeho.
Z hloubavých myšlenek mě vyruší šelest peří.
Zvednu hlavu a spatřím nad sebou dva majestátní kondory. Plachtí okolo činžáku se svým mohutným rozpětím křídel a ani za mák si mě nevšímají. Jsem pro ně jenom bezvýznamnou tečkou na podlaze.
Tečkou, co není k snědku.
Krouží nad pochybnou krajinou a nechce se jim přistát.
Tuším proč.
Protože je s ní něco v nepořádku. Krajina převlečená za domov, ale domovem není. Ne pro mě, ne pro kondory, pro nikoho."
LEVIATAN
"Ledový had se vyplížil z temné nory a přilákán žárem mé spalující horečky, se mi obtočil kolem nohou.
Tichounce syčí.
Sss.
Sss.
Slyším ho jasněji než cokoliv jiného. Slyším ho tak čistě, jako by mi syčel přímo do ucha.
Sss.
Sss.
Ostré šupiny mě nepříjemně řežou do citlivé kůže. Škrtí moje cévy a pravidelně do nich bodá svými tenkými zoubky.
Modrý plaz bez kostí.
Fialový dlouhý jazýček a ostré výčnělky okolo žlutých očí. Skrývá se přede mnou, ale já jeho tvář znám.
Nedovedu ho ze sebe setřást a ona nedává pozor. Kouká do knížky a dál čte.
Pokouším se jí stisknout dlaň.
Cítí mě.
Přestane číst, zastrčí si slaměný proužek vlasů zpátky za ucho a nakloní se těsně nade mnou.
Můj obličej se ponoří do elektrizující atmosféry jejího těla.
Čeká, že jí něco řeknu, ale já se stydím.
Tonu."
WILLIWAW
"Prastará scenérie nesmrtelného kopce, obklopeném zasněženými smrky na sebe nepotřebuje strhávat pozornost. Její samotná existence by každému vyrazila dech. Svým klidem, svou monumentálností.
Oči na stopkách, uši nastražené.
Dobře ví, že v blízkosti své chaty na žádné zvíře nenarazí – pouze si přivyká.
Rozcvičuje smysly.
Následuje taneční kroky přírody.
Každým pohybem se víc a víc vpíjí do krajiny.
Praskající sníh pod nohama zaniká v dujícím větru
a v hašteření větví. Jeho dech se vsakuje do mechem porostlých kmenů a hrubá kožešina zakonzervovala jeho kyselý lidský odér.
Občas se zahřeje lepkavou pálenkou, občas se jenom tak kochá bezmeznou samotou, do které zabloudil.
Celý zakrytý, až na holou tvář, která je dobře navyklá na zdejší mráz. Plíží se mezi stromy, obchází tenké prameny.
Kráčí takhle lesem dobrého půl dne.
Nestopuje.
Nehledá.
Nic nevyhlíží.
Jednoduše se nechá unášet srdečním rytmem krajiny.
Teprve až když poprvé ucítí ve svých šlachovitých stehnech únavu, konečně se zastaví.
Rozhlédne se do všech stran. Obklopují ho holé stromy a závěje sněhu.
Nedaleko něj se tyčí špička hory. Posadí se na vyvýšený pařez, sundá tornu a napije se z poloprázdné placatky.
Z úst mu vychází obláček horké páry.
Sedí tam dočista sám.
Bez nikoho.
Bez lidí, bez zvěře.
Troufnul bych si tvrdit, že dokonce sám bez sebe.
Svou lidskou podstatu opustil někdy v půli cesty – zbyla pouze schránka nesoucí ohromeného ducha."
JULODIMORPHA
"Černé pytle, odpadky, zbytky jídla, mrtvá těla zvířat, obaly od hraček, olej a tuk, kusy hadrů a plastů se ve svitu svíček míchají dohromady a odtékají pryč.
Krysa opouští svou potápějící se loď chvíli předtím, než splyne s okolním marastem.
Tuhý a smradlavý, spojuje všechnu špínu a hnus
k sobě. Lepí je jako kousky rozbité skládačky.
Zapadají do sebe. Utvářejí pohyblivý celek.
To stoka je svedla zpátky dohromady a všudypřítomná hniloba jim vdechla ztracený život.
Špinavá hmota se valí tunely.
Natahuje se jako žvýkačka.
Pohlcuje vše, co jí stojí v cestě a pod svůj vrcholek skryla dokonce i vřeštící krysu.
Vypadá jako dlouhá pláštěnka a pod ní se vzpíná ženská paže.
Voda vyschla a slizkým žlabem se vleče postava přikrytá shnilým balastem.
Prodírá se ztenčující se vrstvou, dokud ji neprotrhne jako blánu.
Žena se zhluboka nadechne a vysvleče se ze svého tlejícího kokonu.
Utře si znovuzrozené oči a pevně se chytí železného žebříku.
Vyskočí na první příčku a vyškrábe se nahoru.
Potlačí těžký poklop a jím prostoupí silný vítr.
Smete jí z obličeje i z těla zbytky odpadků a bláta a ona se vysouká zpoza poklopu ven."
BRUEGEL
"Blíží se noc a já jsem z celého toho dlouhého dne nic nedělání vyčerpaný.
Zvláštní, ale pravdivé.
Je čas vrátit se zpátky do pokoje a připravit se ke spánku. Zaklapnu knihu, schovám ji zpátky do knihovny a naposledy se ještě ohlédnu za překrásným západem slunce daleko za okny.
Oranžový horizont rudne, přechází v růžovou a ta se vlévá do modrého nebe, jež tmavne jako bažina.
Nejraději bych v tom výhledu zůstal napořád.
Je to ostrůvek nádhery a míru v tomhle jinak nepříjemném, smradlavém a bláznivém prostředí starého špitálu.
Když se vrátím do pokoje, zjistím, že můj kolega někam zmizel. Čaje se ani nedotkl, mléko stojí tam, kde stálo a v posteli po něm zůstal vyhloubený dolík.
Nikdo se o mě nezajímá a jsem za to vlastně rád. Připadá mi, že se po dlouhé době můžu zhluboka
a v klidu nadechnout. Na okolní svět venku jsem téměř zapomněl, zdá se tak neuvěřitelně vzdálený, skoro jakoby ani neexistoval.
Jako by mě někdo vyrval z reality všedního dne a zavřel do téhle podivné, groteskní nemocnice, kde nejspíš nezůstal nikdo normální.
Připadá mi to jako včera, když jsem ještě normálně žil, nepotřeboval jsem vozíček, chodil jsem do kanceláře, třídil tabulky a kontroloval výdaje, objednával si pizzu, běhal a nakupoval, potkával se na ulici
s běžnými lidmi.
A teď?
Bez cíle, samotný a nemohoucí. Dokonce i o toaletu se musím prosit."
SUBSTANTIA NIGRA
"Kníratý saniťák se těsně před nástupem zastaví
a zvedne pohled k mému oknu.
Vylekám se a reflexivně se naježím.
Kouká na mě!
Všiml si mě?
Jako klučina, který špehuje na cizím pozemku, krčím se ve vlastní hanbě.
Do očí mu nevidím, protože mu po sklíčkách stékají vodopády deště. Knírek nacucaný jako houba a na ploché špici holé lebky se mu tvoří drobné jezírko.
Uvědomím si, že nemám proč se cítit provinile. Ani v nejmenším nemám důvod se schovávat. S falešnou sebejistotou se napřímím.
Nehybný saniťák švihem zmizí v kabině sanitky, ta se rozhouká a kvaltem vyrazí pryč.
Někdo mi klepe na rameno.
Nemusím se ohlížet.
Je to stará, hnusná ženská bez zubů a bez očí, jmenuje se Paranoia. Pořád mrčí a mlaská a vřeští a slintá.
Nedá mi pokoj.
Maják sanitky křičí do všech stran a s modrou září ujíždí zpátky po silnici.
...
S mizející sirénou mizí i nepříjemný pocit a pod koly vozíku se objeví malý sterilní čoklík. Na obojku má napsáno Popření.
Zahnal starou bábu svými vyceněnými zoubky trčících z trouchnivých dásní s boláky a hlasitým vrčením. Usadil se mi na klíně. Zabořím prsty do jeho opelichaného kožichu. Pod polštářky cítím nateklé vředy. Má ohyzdný obličej, shnilé zuby, hnis v očích a neostříhané drápy."
T
C
"Bolí mě ruce, prsty už mám sedřené a teče ze mě spousta potu.
Nepolevuju.
Kmitám.
Jeho sípavý hluboký dech je čím dál tím blíž a čím dál tím teplejší. Dokonce se mi zdá, že ho cítím na šíji.
Napínám svaly, už se neohlížím, už se dokonce ani nedívám před sebe. Oči mám zavřené a snažím se mu uniknout i samotnou myšlenkou.
Zatáčkou prosvištím v náklonu a téměř se vysypu, ale zdá se, že mi můj riskantní manévr získal trochu času.
Postava za mnou narazí do zdi a musí znovu nabrat předešlou rychlost.
Trvá jí to věčnost, je jako parní lokomotiva. Hlasitě syčí, dupe, pomalu se rozjíždí, ovšem až se rozeběhne, nejspíš se sebou strhne vše, co jí stojí v cestě.
Nevím, jak dlouho mu ještě vydržím ujíždět.
Stihnu to znovu k dalšímu rohu chodby?
Je to moje modla. Moje naděje.
Zuby mám zaťaté a snad jsem zapomněl dýchat.
Nepřestávej.
Nepřestávej.
Pendluj, pendluj!
Kroky za mnou už se zase přibližují, už ho zase cítím funět mi do vlasů.
Natáhne po mě ruku, zaberu, chloupky na mém krku proskočí jiskra, ale dotek necítím.
Ztratil tempo, možná klopýtl, a já se řítím do zatáčky.
Prásk!"
PRIZMA
"Pochoduje ve mně myšlenka.
Dupe.
Bloumá si sama v labyrintu mého mozku. Nehledá střed, nehledá ani cestu ven. Spíš si se mnou jenom tak hraje. Trká do vysokých šedých zdí. Nic jiného tam
s ní totiž není.
Ani nebe.
V otrhaných starých kalhotách, bosá a s čepicí na hlavě. V mordě přežvykuje stéblo slámy a bezcílně se poflakuje.
Na některých stěnách najdu vyryté symboly. Sice nevím, co znamenají, ale moc se mi líbí. Přemýšlím, kdo je tam zanechal a proč, když si všimnu, že v ruce držím kapesní nožík a jeden podobný symbol zrovna sám vyrývám.
Byl jsem to já?
To já je všechny vyryl?
Značkuji si uličky.
Dávám jim jména.
Pokaždé, když se vrátím do již označené, zjistím, že v ní něco přibylo. Docela obyčejná věc. Okno, sloup, strom, značka nebo lavička. V jedné z nich vane studený vzduch. V jiné cítím povědomou vůni.
Tuším, o co mé myšlence jde.
Nesnažím se ji lapit.
Nechávám ji dál bloudit záhyby mé mysli.
Mám spoustu času a stejně zná jenom jeden povel.
Dělej si, co chceš.
Je to mladá oslice.
Moje myšlenka je mladá oslice.
A proto jí pro jistotu pověsím na krk zlatý zvonec. Není z něho nadšená, ale co jí taky zbývá.
Když je moje.
Nechám jí dál potulovat se prázdnou myslí, šerým bludištěm, a jestli ji ještě někdy budu potřebovat, vystačí mi jít za zvukem řinčícího srdce."
