Elektrický jeřáb pomalu pokládá dřevěnou rakev na zadní rampu vojenské dodávky. V pozadí přistávají a zase vzlétávají nákladní letadla, stíhače a bombardéry. Všude to hučí a řve. Nevadí mi to. Ležím si uvnitř rakve a na hluk už jsem zvyklá. Vlastně si nejsem jistá, jestli dokážu ještě něco jiného slyšet? Než permanentní hluk. Křik. Rány. Pláč. Výbuchy. Motory. A nekonečné hučení. Ohlušující hučení. Hluboko v ušních bubíncích, jako by do nich natekla voda a zvenčí je zašpuntoval nesnesitelný tlak.

Snad za to může smrt.

Poslední hezkou věcí, kterou jsem v životě slyšela, byl zpěv dudka chocholatého. Zpěv, houkání nebo možná raději posměch onoho překrásného chocholatého raubíře. Našeho symbolu. Představovala jsem si jeho vzdouvající se vole, zatímco jsem ležela ve vysoké trávě, nade mnou se čas od času ozval výstřel, zasténání nebo pláč a já přemýšlela, jak dlouho to bude trvat, než konečně umřu. Tím, že umírám, jsem si byla naprosto jistá. Vsadila bych na to své lékařské vzdělání – existují totiž díry po kulkách, se kterými i s tím nejlepším vybavením a v moderní nemocnici, natož pak na opuštěném poli, jednoduše už nic nezmůžete.

Ačkoliv bylo strašné vedro a mně ještě po rozpumpovaném těle stékaly kapky potu od vyčerpávajícího běhu, necítila jsem nic jiného než chlad.

A bolest.

Nebála jsem se jí, protože jsem dobře věděla, že už brzo zmizí. Zato chlad ne. Ten zůstane. Nejspíš už navždycky. Zdá se mi, že jsem plakala. Sama nad sebou. Lítostí. Už si moc dobře nevzpomínám. Vzpomínám si jenom na toho dudka. Vzpomínám si, že jsem to musela zkusit, musela jsem utéct.

I když to nakonec nedopadlo.

Když žije člověk v míru, v pokoji, doma s rodinou a blízkými, soustředí se jenom na štěstí. Na své, na štěstí ostatních. Jak ho získat a jak si ho co nejdéle udržet. Nezáleží na tom, kolik už ho doopravdy má, vždycky kouká před sebe, po nějakém dalším, hledá, kde ho najde víc. A přesto spousta šťastných lidí odchází na sklonku života s pocitem nespokojenosti. Nenaplnění. Taková je naše povaha, přirozenost a tak to asi musí být. Abychom se hnali dál.

Ovšem když se člověk dostane pod palbu, když musí bojovat a musí válčit o holý život, jeho hodnoty se přirozeně změní. Je to jenom reflex. Není na tom nic těžkého. Jako dýchání. Hlavním a jediným cílem je zachovat si své tělo. Jedinou schránku udržující lidskou duši při životě. Tak křehkou a slabou. Existují různé způsoby, jak toho docílit. A pak je tady ohromná, nespočetná hromada způsobů, jak ji naopak zničit.

Já měla tu smůlu, že nás chytili při plánovaném přesunu z jedné stanice na druhou. Já měla ten neskutečný pech, že i přes veškerý můj výcvik, přes mou pozornost a opatrnost nás zajali a nezabili na místě. Mě, jako ženu, čekalo peklo. Stála jsem na jeho prahu, kůži mi spalovaly plameny a na mé vnitřnosti si leštili dlouhé a ostré vidle. Stačil jediný krok dál a přišla bych o svou duši. Tím jsem si byla taky naprosto jistá. A proto jsem to musela zkusit, chytit se i té nejmenší a nejpitomější příležitosti utéct, třebaže jsem dopředu věděla, že to nemůže nikdy vyjít. Protože tělo, ne, život, se dá zničit hromadou způsobů. A já vlastně byla ráda, že ten můj skončil vcelku brzy, na poli, s dírou od kulky a za zpěvu dudka.

Nikdy jsem nebyla válečnicí v pravém slova smyslu. Zbraň jsem nosila jen z donucení, ačkoliv obsluhovat jsem ji samozřejmě uměla. Musela jsem. Dokonce se obávám, že jsem sama někoho připravila o jeho křehký, vystrašený život. Mým hlavním úkolem však bylo životy zachraňovat. Dvouletý vojenský výcvik následovaný studiem medicíny a má povaha vyústily v práci ve vojenské nemocnici. Nechtěla jsem léčit rýmy a prohlížet lidem hemeroidy. Chtěla jsem z nich tahat kulky, opravovat otevřené zlomeniny, jednoduše zachraňovat tyhle zuby nehty bojující životy, surové a obnažené, co se snažily dožít dalšího dne. Nevadilo mi pracovat šestnáct hodin denně, nevadilo mi žít pod neustálým stresem a neměla jsem problém ani s těžkými rozhodnutími, když bylo potřeba někomu uřezat třeba nohu nebo ruku, udělala jsem to. Život nakonec nepotřebuje ani nohu, ani ruku. Potřebuje dýchat, potřebuje snít a toužit po štěstí.

Ani mé pracovní nasazení, ani úspěchy a znalosti mě však nezachránily před něčí zlobou a pýchou. I takový je život. Ostudný a hanebný. I on se občas může chovat jako hnusná zbabělá mrcha, co bude kousat a drápat, bude ti závidět, a nakonec tě pošle na frontu. Jako jeden hloupý primář, který přes svou aroganci a lenost nedokázal snést mou kritiku a než aby odstoupil, aby se schoval a nechal mě dělat svou práci, místo toho se mě raději zbavil. Pompézně a okatě. V první den eskalace konfliktu za mnou přišel s nepokrytým úsměvem a dopisem. Přečetl jej před celým špitálem, popřál mi štěstí a poslal mě zabalit si věci a vyfasovat zbraň.

Během mého pobytu v nemocnici jsem měla šanci zachránit spousty vojáků – od pěchoty, přes námořnictvo až po letectvo. Takže když jsem se poprvé dostavila ke své pozemní jednotce, našli se tam tací, kteří mě znali. Od vidění, od slyšení. Říkali mi: „Neboj se, ty nás držíš při životě tady doma a my tě pohlídáme zase tam venku.“ Bylo příjemné vědět, že dobro se občas oplácí zase dobrem. Snad proto, že tady, v boji, nezbylo místo pro pýchu a hloupost, tady nikdo neměl příliš čas přemýšlet o svém či jiném štěstí, ale jen a pouze o svém těle. Skořápce jejich existence.

První život jsem vzala vojákovi beze jména a bez tváře. Ne snad proto, že by žádné neměl, akorát jsme neměli čas se blíže seznamovat a po našem střetnutí už ani na jednom z toho nezáleželo. Tak už to holt chodí. Není to jako ve videohře. Vědomě zmáčknout spoušť. Nakonec to byl instinkt, pud, kdo za mě tu špinavou práci odvedl.

Jeli jsme starým kovovým transportérem. Strašně to s námi drncalo a nešlo slyšet ani půl slova, ale na to už si člověk jednoduše zvykne. Stejně jako na ten všudypřítomný písek. Vířil pod koly, ucpával všechny průduchy a tvořil uvnitř nepropustnou žlutou mlhu. Trápil oči i nos. Byl naším vraždícím kyslíkem. Na bočních oknech se táhly rozmazané šmouhy po starých přestřelkách. Kolegové si jako vždycky zrovna dělali z něčeho legraci – nepamatuju si z čeho, nejspíš jsem je zezadu neslyšela – když nás do vzduchu vymrštila agresivní mina. Nebo možná raketa? Neměla jsem čas to analyzovat. Zahryzla se do předního kola, vyrvala našeho řidiče ven a rozkousala ho na kousky. Transportér se převrátil a my se v nenadálém zmatku snažili zorientovat a zjistit, co se stalo. Byla to jenom náhodná mina, anebo to byl legitimní útok? Nikdo z nás nevylézal a každý se snažil nahlédnout přes neprůstřelná okna, která ještě alespoň částečně zůstávala ve svých rámech. Jeden vojín chtěl utéct z naší kovové sluje, ale velitel ho naštěstí včas zastavil. Po čase se ozvaly první výstřely.

Zatímco já prohlížela raněné, velitel se snažil dovolat posily a zbylí vojáci kontrolovali možné pukliny a slabiny v našem plášti. Nad námi se rozhučel rotor vrtulníku. Věděli jsme, že je zle. Pět minut do příjezdu druhé skupiny, dvě minuty do ef šestnáctek. Naštěstí jsme zaslechli včasný přílet krycí palby. Sice neměli cíle, ale padalo to všude kolem nás. Dost na to, abychom se co nejrychleji přesunuli na méně exponované místo. Vyrazili jsme zadními vraty, jeden po druhém, kontrola levé strany, kontrola pravé, poslední jsem šla já. Popravdě, neviděla jsem vůbec nic než závěje rozvířeného písku a kdesi nad hlavou jsem tušila nízko se vznášející helikoptéru. Doufala jsem, že na nás nevidí stejně jako my na ně.

Blížili jsme se k jakémusi kamennému domu, když se z okolní béžové mlhy vynořil jeden jediný nepřítel. Nevím, co si myslel, nevím, co tam dělal, snad zabloudil, snad si nás spletl se svou vlastní jednotkou, každopádně s naprostou jistotou vím, že jsme si oba dva ve stejný okamžik uvědomili svou vlastní smrtelnost. A v ten samý okamžik jsme taky oba dva na sebe vypálili.

Já stihla jenom dva výstřely, on rovnou několik. Tři jeho skončily v mé vestě, jedna mě praštila do přilby a poslala mě do bezvědomí, zbytek zmizel někde v pouštní mlze. Obě mé mu ukradly tvář.

I jméno.

Jednou jsme s jednotkou procházeli okolo zapadlé rybí farmy. Působila uprostřed pouště jako fata morgána. Chtěla jsem ze sebe shodit těžké vybavení, rozpustit si vlasy zasypané pískem a skočit mezi všechny ty tlamouny a zaplavat si mezi nimi. Jako dítě jsem nesnášela dotek slizkých ryb. Tehdy, na té farmě, bych za něj dala všechno.

Farmář se snažil být přátelský, ale bylo mi jasné, že by nás tam raději neviděl. Přinášeli jsme problémy. Zatímco ostatní se od něj nechali narychlo pohostit kouskem ryby a sladkou vodou, já zůstávala u nádrže a prohlížela si temné oči hemžících se ryb. Temné jako smrt. Myslela jsem si tehdy. Jsou snad ryby mrtvé? Co když ve vodě jenom plují jejich prázdné schránky? Instinktivní pohyby, škuby, reflexy. A uvnitř nic. Temno. Zombie.

Jako dnes já.

Mou rakev převezli k matce domů. Plakala. Smutkem i radostí, že jsme se znovu shledaly. Že mě může vidět a že mě může obejmout. Jaké to pro matku asi tak je vidět takhle svou dceru? Nevím, nedokážu si to představit, nestihla jsem mít vlastní děti a nestihla jsem o nich ani přemýšlet.

Vynesla mě ven z rakve a položila před dlouhý stůl. Chystala se hostina. Přišla celá rodina a všichni známí. Všichni slavili a veselili se. A já seděla v čele stolu. Má mrtvola. Objímali mě a líbali na bledou tvář. Jedli a pili a na mě mezitím sedaly mouchy. Matka brzy donesla plácačku a snažila se je neúnavně odhánět. Odháněla je i po oslavě a odháněla je každičký den zbytku svého života. Jednoduše je nemohla nechat mě sežrat.

Občas se za námi zastavil někdo z armády, důstojníci. Brávali mé tělo předvést na různé festivaly. Dostala jsem medaili. Snažili se mi ji připíchnout, ale pořád jim z mého mrtvého masa odpadávala. Jindy mě odvezli na různá setkání. S veterány. S dětmi. Občas jsem potkala známou tvář z boje. Rozpadali se a hnili stejně jako já. Slyšela jsem, že někteří po dlouhé době dostali chuť na maso, že byli nebezpeční ostatním i svým blízkým. Mně se to naštěstí nestávalo. Já byla docela obyčejně mrtvá.

Jednou mě sebrali na rozhovor do televize. To byla hrozná ostuda. Neumím si představit nic nudnějšího než rozhovor s mrtvolou.

Musím uznat, že se o mě matka opravdu snažila starat. Vlhčila mé zakalené šedé oči, protože víčka už jsem nezavírala. Líčila mé bledé tváře, myla a konzervovala mé trouchnivějící tělo. V noci před spaním mě posadila k sobě u televize a vyprávěla mi o svém dni. O mých příbuzných. O mých bývalých spolužácích.

Jednou mi dokonce domluvila rande. Nastrojila mé mrtvé tělo do překrásných rudých šatů, vzala mě ke kadeřnici, vzala mě do salónu krásy a posadila do příjemné venkovní restaurace. Jedině tak se totiž ještě dal zakrýt můj narůstající zápach. Chlapík, kterého mi vybrala, měl typicky ostrý nos, černé kudrnaté vlasy a byl překvapivě vtipný. Škoda, že mrtvoly se neumí upřímně zasmát. Chtěla jsem mu to dopřát.

Rozloučil se se mnou a ujistil mě, že se určitě brzy ozve. Párkrát jsme se ještě sešli a snad i se mnou plánoval společný život. Nechápu, jak si představoval žít s mrtvolou. Chtěl si mě vzít a chtěl, abych mu dala spoustu dětí. A já mu přitom nemohla dát ani obyčejné lidské teplo, tak důležité pro společné sblížení, pro lásku.

Občas jsem v noci slyšela, jak matka tiše pláče ve svém pokoji. Mluvila s obrázkem mého mrtvého otce a mluvila s ním o mně. Bylo mi jí líto. Nezasloužila si to. Nezasloužila si zůstat na světě sama. Vozila mě na kolečkovém křesle po městě, protože chtěla, abych trávila více času venku, na čerstvém vzduchu a mezi lidmi. Živými lidmi. Vozila mě ke svým známým doktorům – fyzickým i duševním. K rabínům, kněžím, a dokonce i imámům. Nikdo jí však nemohl pomoci, nikdo z nich totiž nedokáže vzkřísit mrtvé.

Moje matka odešla. Umřela a už se nevrátila. Na slabé srdce a na soužení, které jí přinesla moje mrtvola. Z rakve, kterou schovávala na zahradě, dávno nic nezbylo, sousedi si z ní odnesli, co potřebovali, a zbytek pokryl vysušený plevel.

A já se mezitím dál rozpadám, tleju a čekám, kdy ze mě konečně nic nezbude. Nic víc než vzpomínka na houkajícího dudka. Ten poslední hezký zvuk, který jsem ve svém životě slyšela.